Jdi na obsah Jdi na menu
 


Proč zrovna Border Collie, aneb, Jak jsem k Destiny přišla

 

Přemýšlet nad dalším pejskem mě vlastně donutila Kessi. Začalo jaro a s ním i tréninky agility. Přešli jsme do pokročilých, ale na Kessi bylo vidět, že by se nejraději z tréninku sbalila a odťapala domů. Jestli běháme pomalu teď, nechci  ani vědět jak jsme  museli vypadat tehdy. Sice jsem to s ní nevzdávala,  ale pomalu mě to přestávalo bavit. Barči Sajdokové se narodily štěňátka, a když jsem je na fotkách viděla, prostě jsem zatoužila mít psa, který bude chtít pracovat,  nějakého správného blázna.

Začala jsem tedy pomalu, ale jistě přemýšlet nad dalším pejskem. Nejdřív jsem si říkala, že když už dalšího psa, tak ne jen tak nějakého…První na seznamu potencionálního přírůstku byl pumi, kterého jsem si dokonce i v chovatelské stanici zamluvila, nakonec z toho ale nějak sešlo. Dále jsem tam měla pyrenejského ovčáka a mudiho, oba ale máme na cvičáku, tak jsem hledala dál. Přišla jsem na šiperku, šeltii, markiesje( není nad to najít psa, který se ze země původu nesmí importovatJ),chorvatského ovčáka (o něm jsem taky přemýšlela,ptala jsem se na něho i jedné slovenské agiliťačky, která ho má, ovšem naši slyšeli Chorvatsko a tak zase nic)…. pořád jsem se prostě nedokázala rozhodnout, jak velkého psa bych asi chtěla anebo zas byl problém s cestou pro něj.

I když jsem se borderkám zpočátku bránila, přece jenom jsou teď takovým “módním hitem“, pořád jsem chtěla vyzkoušet, jaké by to bylo mít doma toho praštěného, chytrého a rychlého psa. Konečně jsem se rozhodla, neobvyklé plemeno si nechám až budu starší. Když už ale borderku, tak ne černobílou. Chtěla jsem blue merle ,a tak začal výběr chovatelských stanic. Jako první jsme našli chovatelskou stanici, kde měli zrovna volného merlatého pejska, nakonec z toho ale nějak sešlo. Hlavně proto, že to byl pes, kterého mamka odmítla s tím, že by jí soustavným občúráváním zničil zahradu. Po nějaké době jsem našla překrásnou merlatou fenku, které byl asi týden. Hned jsem psala chovatelce, od které jsem se dozvěděla, že už samozřejmě na ní zájemce má, ale nějakou šanci mám, protože zájemkyně chce fenku, pokud nebude mít modré oči (no chápete to?J). A tak jsem začala doufat. Konečně štěňátka rozlepila oči a začala pomalu růst. Když už to vypadalo, že fenečka bude přece jenom moje, zájemkyně se rozhodla, že jí chce  a už jí nezáleželo na barvě očí (teda ne že bych se jí divila, ale bylo mi to hrozně líto).

Zamluvila jsem si proto další fenku v jiné chovatelské stanici, tam ale ještě nebyli prcci ani na světě.  Vůbec tedy nebylo jisté, že se narodí merlatá fenečka,  a ještě na mě vyjde, protože jsem nebyla ani první v pořadí.  Začala jsem tedy hledat znovu a ztrácela naději, že vůbec kdy nějaké štěně, které by bylo podle mých představ, najdu.

Hledání mě tedy zavedlo do chovatelské stanice Dajavera. I když byli štěňátka už týden na světě a já počítala s tím, že tam žádné volné nebude. Zkusila jsem to a doufala. Ani jsem nevěřila svému štěstí, když jsem za týden měla zamluvené hnědobílé štěňátko, protože se jeho zájemci chovatelce neozývali. To už mi ani nevadilo, že štěně není merlaté, protože jednak i hnědobílá má své kouzlo a spojení rodičů bylo skvělé po všech stránkách. Když jsem vybírala fence jméno, myslím si, že Destiny (= Osud)  naprosto vystihuje to, jak jsem se k fenečce dostala. Byl to prostě můj osud.

Obrazek